Duchovní bytosti Rudolf Steiner
Jestliže jsme pochopili smyslový svět, pak se otevírá porozumění i pro bytosti jiného druhu než jsou bytosti, které žijí ve čtyřech říších přírody. (minerální, rostlinná, zvířecí a lidská) Příkladem je bytost, kterou nazýváme duch národa. Tento duch se neprojevuje bezprostředně smyslově. Vyžívá se v pocitech, citech, sklonech a podobně, jež pozorujeme jako něco určitému národu společného. Jde o bytost, která se syslově nevtěluje. Jako člověk utváří smyslově viditelné své tělo, tak duch národa je jako oblak, v němž žijí příslušníci národa a jehož účinky se projevují v duších lidí. Sám však z těchto duší nepochází. Kdo si nepředstavuje ducha národa takto, pro toho zůstává jen přízračným myšlenovým obrazem bez podstaty a života, przdnou abstrakcí.
Něco podobného je třeba říci ve vztahu k bytosti, kterou nazýváme duchem doby. Duchovní pohled se tak rozšíří na rozmanitost jiných, nižších i vyšších bytostí, které žijí v okolí člověka, aniž by je mohl smyslově vnímat. Ti, kdož mají schopnost duchovního vidění, vnímají však tyto bytosti a mohou je popsat. K nižším druhům těchto bytostí patří všechno, co lidé vnímající duchovní svět popisují jako salamandry, sylfy, undiny a gnomy. Není třeba říkat, že takové popisy nemohou bát považovány za obrazy skutečností, které jsou v jejich základě. Kdyby tomu tak bylo, pak by svět, na nějž poukazují nebyl duchovní, nýbrž hrubě smyslový. Jsou znázorněním duchovní skutečnosti, která se dá vylíčit právě takovýmto způsobem v podobenství. Považuje-li někdo, kdo uznává jen smyslové vnímání, tyto bytosti za výplod pusté fantazie a pověry, pak je to zcela pochopitelné. Pro smyslové oči nemohou být samozřejmě viditelné, protože nemají smyslové tělo. Pověra nespočívá v tom, že jsou tyto bytosti považovány za skutečné, nýbrž ve víře, že se zjevují smyslově. Bytosti této formy spolupůsobí na stavbě světa a setkáváme se nimi, jakmile vstupujeme do vyšších oblastí světa uzavřených tělesným smyslům. Pověreční nejsou ti, kteří vidí v takových popisech obrazy duchovních skutečností, nýbrž ti, kdož věří ve smyslové bytí obrazů, ale též ti, kterí odmítají ducha, protože se domnívají, že musí odmítat smyslový obraz.
Je třeba poznamenat i takové bytosti, které sestupují až do duševního světa, ale jejichž schrána je utkána jen z útvarů duchovní země. Člověk je vnímá a stává se jejich druhem tehdy, když se mu pro ně otevře duchovní oko a duchoví ucho. Díky takovému otevření se člověku stává pochopitným mnohé, nač by jinak jen zíral bez porozumění. Rozjasní se kolem něj, spatří příčiny toho, co se odehrává ve smyslovém světě jako účinky. Pochopí to, co bez duchovního oka buď zcela popírá, nebo se musí spokojit s výrokem: "Je mnoho věcí mezi neben a zemí o nihž školská věda může pouze snít." Jemněji, duchovně cítící lidé budou znepokojeni, jestliže tuší kolem sebe jiný svět než smyslový, temně ho vnímají a tápou v něm jako slepci mezi viditelnými předměty. Jen jasné poznání těchto vyšších oblastí bytí, chápající vnikání do toho, co se v nich děje, může člověka opravdu zpevnit a dovést jej k jeho pravému určení. Náhledem do toho, co je skryto smyslům, rozšiřuje člověk svou bytost tak, že svůj žvot před tímto rozšířením pociťuje jako pouhé snění o světě.
